Příspěvek od Asce » 16.6.2021 18:59:12
Jak jsem slíbil, tak jsem se diskuze zúčastnil. A evidentně jsem od nás, z Pedonie, nebyl sám – jak si ukážeme v následujících řádcích, kde píši, že jsem jen poslouchal - totiž přesto někdo jménem Pedonie v diskuzi hovořil.
Opět jsem se ubezpečil, že lidé z NÚDZ jsou sympatičtí a mají svoji práci rádi. Zhruba hodinu a čtvrt vyprávěli o projektu, jeho významu, současné situaci, propagaci projektu i plánech do budoucna. Zasvěceně potenciálním zájemcům o služby projektu odpovídali jak na otázky zaslané předem, tak na ty, jež byly položeny během sezení do chatu.
Sezení se účastnilo 16–18 souběžně přihlášených osob. Pokud mluví odborníci o věci, o které mám zpočátku méně informací, jsem zvyklý spíše poslouchat. Nabyté poznatky si utřídím později a ptát se případně hodlám ex post. Nejinak tomu bylo i v tomto případě – byl jsem posluchačem.
Musím říci, že některé mé obavy týkající se využitelnosti služeb projektu pro našince byly poměrně značně rozptýleny. Bohužel však ne všechny, jak uvidíme dále.
Pokud by kdokoliv z nás vyhledal pomoc od projektu Parafilik, pak si musí uvědomit, že nejde o svět ve světě – při vlastních terapeutických sezeních musí zcela logicky být dodržen zákon, ostatně jako kdykoliv a kdekoliv jinde. Nicméně ohlašovací povinnost (výše jsem to označil jako „státem přidělená role udavače“) se týká jen některých záležitostí, které by přicházely do úvahy v našem případě. Konkrétně já bych se mohl klidně svěřit s celým svým životem: v současnosti žádné dítě (ošklivě řečeno) nezneužívám, neplánuji to – jak říkáme na Pedonii, jsem v „pedodůchodu“, bez dětské pornografie se obejdu zcela a bylo tomu tak i v minulosti (což vzhledem k řečenému není důležité), tudíž mě nikdy ani nenapadlo, že bych ji snad mohl vyrábět, a to ještě navíc za využití skutečného dítěte (což už kontextově důležité je). Nikomu jsem neublížil (slovo opět použito v daném kontextu), tím méně u mne platí, že bych to nyní snad plánoval. Ostatní věci, které by z mého života mohl někdo napadnout, jsou již buď dávno promlčené, nebo se na ně oznamovací povinnost nevztahuje. Laskavému čtenáři doporučuji podrobně pročíst
§ 367 a § 368 trestního zákoníku.
Terapeutická sezení je aktuálně možno konat v Praze, ale plánuje se proškolení dalších odborníků, kteří by pak mohli působit v jednotlivých krajích. Seance se dělí na podrobné rozhovory s terapeuty a na moderovanou skupinovou terapii. V tom druhém vidím jistý problém. Zvažme jen to, co má jistou souvislost s online diskuzním večerem:
Případ 1:
Přihlášen byl mj. „SOUDRUH ASCE Z KSČ“, což jsem samozřejmě nebyl já, ale nám důvěrně známý psychicky nemocný člověk. Je do mě intenzivně zamilovaný, což se mu ovšem v psychice tříští s jeho stylizací se do pedofilního obdivovatele holčiček – moje stará ošklivá mužská maličkost a nějaká ta školačka, to už si opravdu nemůže být více vzdáleno. Místo toho, aby tento duševní rozpor řešil tím, že mne vytěsní ze své mysli, tak se pokouší mne nenávidět coby subjekt svého trápení. V rozporu s logikou si mne neustále připomíná – viz třeba právě onen nick na online diskuzi. Zkrátka na jedné straně se mi poněkud legračně pokouší okopávat kotníky, ale na druhé straně je frustrovaný z toho, že jeho cit neopětuji. Neustále se mi připomíná, abych měl zpětnou vazbu, že je psychicky na dně a nezvládá řešit standardní úkoly, jaké před takovým mladým mužem staví běžný chod života – a za což v jeho nemocné mysli mohu já…
Případ 2:
Přihlášena byla studující psychologie, kterou nebyl nikdo jiný než právě ta osoba, co navedla jednoho ze svých ovládaných beránků, aby pro ni zcizil legendární Střípky z Asceho žití, alias memoáry kancléře Pedonie. Na Pedonii, kde by je měla k dispozici, se nepřihlásí, protože k takovým úchylům ona nikdy nepůjde. Navíc jak prý k tomu přijdou ostatní pedofilové, že já jsem kdysi v mládí cosi prováděl, nešel za to do vězení, zatímco ti jiní MUSÍ žít vzorně? Ona pedofily opovrhuje, proto je aktivní na Čepeku. Že je v tom rozpor? Jenom tehdy, pokud znáte Čepek povrchně, podle jeho hesel, deklarací a podbízení se různým institucím. Tato žena na online diskuzi vyjádřila své přání také se stát po vystudování terapeutkou různými filiemi stižených jedinců. No, pěkně děkuji za takovou terapeutku.
Mimochodem – padla také otázka, jestli existují takoví členové týmu Parafilik a podobní činovníci, kteří mají s předmětem své práce, tedy s pedofilií a s pedofily, nějaký psychický problém, tj. že bychom se jim hnusili apod. Odpovědí bylo, že toto prý není o nikom známo. Totiž tato práce by se bez potřebného porozumění (což v jistých aspektech není totéž co schvalování) dělat nedala. Moje poznámka k tomu je ta, že jako větší problém mi přijde netolerance a nevraživost mezi pedofily navzájem (jak plyne i z výše napsaného).
Již z uvedených dvou příkladů je zřejmé, jak by asi dopadla skupinová terapie, pokud bychom se tam sešli v nějakém podobném složení. Právě malý „rozměr“ našich poměrů činí, podle mne, obtížně přenositelné německé zkušenosti se skupinovou terapií do ČR. Jo, kdyby se jednalo o alkoholismus, to by byla jiná – ani ten není zrovna na vrcholu obdivu, ale manifestovaných alkoholiků se jeví býti mnohem více než manifestovaných pedofilů, takže známí na sebe při léčení narazí s mnohem menší pravděpodobností. Pokud člověk nechce být zrovna v nějaké vysoce veřejně exponované funkci, tak pokud se jeho okolí dozví, že se léčil v protialkoholní léčebně, je to o dost méně dehonestující, než kdyby se provalilo, že jezdí do terapeutické skupiny řešící jeho pedofilii.
V mém konkrétním případě mám ještě obavu z toho, abych případné skupinové sezení „nerozbil“, protože v mé hlavě nejsou nějaké bláhové moderně masochistické představy o tom, že jsem pedofil a o tom, jak by věci měly fungovat, ale já vím, že jsem pedofil a byť ne o všech, tak přesto o některých věcech vím, jak fungují.
Online diskuzi se zástupci projektu Parafilik považuji za velmi užitečnou a podnětnou. Jsem hluboce přesvědčen, že díky existenci tohoto projektu bude umožněno řadě našinců lépe poznat svou psychiku a pomoci jim nejen se vyrovnat se svojí úchylkou, ale zejména žít bezpečný čili krásný život.
Děkuji činovníkům NÚDZ nejen za možnost vyslechnout si zajímavé informace, ale i za projekt Parafilk jako takový.
Jak jsem slíbil, tak jsem se diskuze zúčastnil. A evidentně jsem od nás, z Pedonie, nebyl sám – jak si ukážeme v následujících řádcích, kde píši, že jsem jen poslouchal - totiž přesto někdo jménem Pedonie v diskuzi hovořil.
Opět jsem se ubezpečil, že lidé z NÚDZ jsou sympatičtí a mají svoji práci rádi. Zhruba hodinu a čtvrt vyprávěli o projektu, jeho významu, současné situaci, propagaci projektu i plánech do budoucna. Zasvěceně potenciálním zájemcům o služby projektu odpovídali jak na otázky zaslané předem, tak na ty, jež byly položeny během sezení do chatu.
Sezení se účastnilo 16–18 souběžně přihlášených osob. Pokud mluví odborníci o věci, o které mám zpočátku méně informací, jsem zvyklý spíše poslouchat. Nabyté poznatky si utřídím později a ptát se případně hodlám ex post. Nejinak tomu bylo i v tomto případě – byl jsem posluchačem.
Musím říci, že některé mé obavy týkající se využitelnosti služeb projektu pro našince byly poměrně značně rozptýleny. Bohužel však ne všechny, jak uvidíme dále.
Pokud by kdokoliv z nás vyhledal pomoc od projektu Parafilik, pak si musí uvědomit, že nejde o svět ve světě – při vlastních terapeutických sezeních musí zcela logicky být dodržen zákon, ostatně jako kdykoliv a kdekoliv jinde. Nicméně ohlašovací povinnost (výše jsem to označil jako „státem přidělená role udavače“) se týká jen některých záležitostí, které by přicházely do úvahy v našem případě. Konkrétně já bych se mohl klidně svěřit s celým svým životem: v současnosti žádné dítě (ošklivě řečeno) nezneužívám, neplánuji to – jak říkáme na Pedonii, jsem v „pedodůchodu“, bez dětské pornografie se obejdu zcela a bylo tomu tak i v minulosti (což vzhledem k řečenému není důležité), tudíž mě nikdy ani nenapadlo, že bych ji snad mohl vyrábět, a to ještě navíc za využití skutečného dítěte (což už kontextově důležité je). Nikomu jsem neublížil (slovo opět použito v daném kontextu), tím méně u mne platí, že bych to nyní snad plánoval. Ostatní věci, které by z mého života mohl někdo napadnout, jsou již buď dávno promlčené, nebo se na ně oznamovací povinnost nevztahuje. Laskavému čtenáři doporučuji podrobně pročíst [url=http://zakony.centrum.cz/trestni-zakonik/cast-2-hlava-11?full=1]§ 367 a § 368 trestního zákoníku[/url].
Terapeutická sezení je aktuálně možno konat v Praze, ale plánuje se proškolení dalších odborníků, kteří by pak mohli působit v jednotlivých krajích. Seance se dělí na podrobné rozhovory s terapeuty a na moderovanou skupinovou terapii. V tom druhém vidím jistý problém. Zvažme jen to, co má jistou souvislost s online diskuzním večerem:
Případ 1:
Přihlášen byl mj. „SOUDRUH ASCE Z KSČ“, což jsem samozřejmě nebyl já, ale nám důvěrně známý psychicky nemocný člověk. Je do mě intenzivně zamilovaný, což se mu ovšem v psychice tříští s jeho stylizací se do pedofilního obdivovatele holčiček – moje stará ošklivá mužská maličkost a nějaká ta školačka, to už si opravdu nemůže být více vzdáleno. Místo toho, aby tento duševní rozpor řešil tím, že mne vytěsní ze své mysli, tak se pokouší mne nenávidět coby subjekt svého trápení. V rozporu s logikou si mne neustále připomíná – viz třeba právě onen nick na online diskuzi. Zkrátka na jedné straně se mi poněkud legračně pokouší okopávat kotníky, ale na druhé straně je frustrovaný z toho, že jeho cit neopětuji. Neustále se mi připomíná, abych měl zpětnou vazbu, že je psychicky na dně a nezvládá řešit standardní úkoly, jaké před takovým mladým mužem staví běžný chod života – a za což v jeho nemocné mysli mohu já…
Případ 2:
Přihlášena byla studující psychologie, kterou nebyl nikdo jiný než právě ta osoba, co navedla jednoho ze svých ovládaných beránků, aby pro ni zcizil legendární Střípky z Asceho žití, alias memoáry kancléře Pedonie. Na Pedonii, kde by je měla k dispozici, se nepřihlásí, protože k takovým úchylům ona nikdy nepůjde. Navíc jak prý k tomu přijdou ostatní pedofilové, že já jsem kdysi v mládí cosi prováděl, nešel za to do vězení, zatímco ti jiní MUSÍ žít vzorně? Ona pedofily opovrhuje, proto je aktivní na Čepeku. Že je v tom rozpor? Jenom tehdy, pokud znáte Čepek povrchně, podle jeho hesel, deklarací a podbízení se různým institucím. Tato žena na online diskuzi vyjádřila své přání také se stát po vystudování terapeutkou různými filiemi stižených jedinců. No, pěkně děkuji za takovou terapeutku.
Mimochodem – padla také otázka, jestli existují takoví členové týmu Parafilik a podobní činovníci, kteří mají s předmětem své práce, tedy s pedofilií a s pedofily, nějaký psychický problém, tj. že bychom se jim hnusili apod. Odpovědí bylo, že toto prý není o nikom známo. Totiž tato práce by se bez potřebného porozumění (což v jistých aspektech není totéž co schvalování) dělat nedala. Moje poznámka k tomu je ta, že jako větší problém mi přijde netolerance a nevraživost mezi pedofily navzájem (jak plyne i z výše napsaného).
Již z uvedených dvou příkladů je zřejmé, jak by asi dopadla skupinová terapie, pokud bychom se tam sešli v nějakém podobném složení. Právě malý „rozměr“ našich poměrů činí, podle mne, obtížně přenositelné německé zkušenosti se skupinovou terapií do ČR. Jo, kdyby se jednalo o alkoholismus, to by byla jiná – ani ten není zrovna na vrcholu obdivu, ale manifestovaných alkoholiků se jeví býti mnohem více než manifestovaných pedofilů, takže známí na sebe při léčení narazí s mnohem menší pravděpodobností. Pokud člověk nechce být zrovna v nějaké vysoce veřejně exponované funkci, tak pokud se jeho okolí dozví, že se léčil v protialkoholní léčebně, je to o dost méně dehonestující, než kdyby se provalilo, že jezdí do terapeutické skupiny řešící jeho pedofilii.
V mém konkrétním případě mám ještě obavu z toho, abych případné skupinové sezení „nerozbil“, protože v mé hlavě nejsou nějaké bláhové moderně masochistické představy o tom, že jsem pedofil a o tom, jak by věci měly fungovat, ale já vím, že jsem pedofil a byť ne o všech, tak přesto o některých věcech vím, jak fungují.
Online diskuzi se zástupci projektu Parafilik považuji za velmi užitečnou a podnětnou. Jsem hluboce přesvědčen, že díky existenci tohoto projektu bude umožněno řadě našinců lépe poznat svou psychiku a pomoci jim nejen se vyrovnat se svojí úchylkou, ale zejména žít bezpečný čili krásný život.
Děkuji činovníkům NÚDZ nejen za možnost vyslechnout si zajímavé informace, ale i za projekt Parafilk jako takový.
