Vážený nejvyšší purkrabí, pedonští šlechtici, měšťané, občané Pedonie, milí návštěvníci!Obsah tohoto proslovu:- Když světlo poznání dá ta, co tím riskuje tmu – dubnové etudy pubertálního kluka
- Když do tmy uvrhne ta, co má nést světlo poznání – květnové etudy postpubertálního kluka
- Pedonský podpůrný fond a jeho stav
- Náš web a dění na něm
Tentokrát jsem pro vás sepsal ze svého žití příhody dvě. První patří dávnému dubnu, druhá do ždibec, konkrétně o tři roky méně dávného května. Abyste si nemysleli, že jsem snad nějaký AI chrlič textů, budou obě příhody krátké.
(Poznámka ex post: předsevzetí o krátkosti se zas tak moc nevyplnilo — nakonec jsem nad nimi strávil tři dny.) Zkrátka coby psací stroj jsem už téměř na vrakovišti — všechno ve mně lomozí, skřípe, po lidsku bychom řekli, že bolí — a druhak, jak jste již asi pochopili z mého celkového omezeného účinkování na fóru, časový harmonogram, který jsem měl vždy napnutý k prasknutí, se definitivně zcela zhroutil. Více popíši v sekci o našem webu.
Dubnová příhoda zachycuje jednu z mých tehdejších pubertálních zkušeností, květnová pak mne představuje jako šestnáctiletého gymnaziálního studenta.
Když světlo poznání dá ta, co tím riskuje tmu – dubnové etudy pubertálního klukaZa mého dětství bývalo v měsíci dubnu pravidelně počasí, kterému se nikoli nadarmo přezdívá aprílové. Nejprve nalákalo ven krásným sluníčkem a kvetoucím zlatým deštěm, aby vzápětí zasypalo krajinu sněhovou pokrývkou. Takto se to v několika variacích prostřídalo. Nicméně ty teplejší části měsíce mne pokaždé navnadily k znovuoživení mých četných bunkrů. Ty jsem v zimním období užíval jen sporadicky, protože pokud se člověk zrovna důkladně nehýbe, mráz si nakonec cestičku proklestí i dobře zvoleným teplým oblečením.
Možná se někdo pozastaví nad tím, proč tak často, když hovořím o svém dětství a dospívání, vzpomínám nějaká tajná místečka. Je to proto, že díky aktivně prezentované nenávisti nevlastní matky jsem v těchto stavbičkách trávil velmi mnoho času. Snažil jsem se vybudovat si cosi jako paralelní dětský pokoj, soukromý vesmír, kde nebyl nikdo, kdo mě nemá rád.
V budování, ale zejména v tom, abych se ve svých opevněních cítil opravdu dobře, mi pomáhala má o dva roky mladší, velmi blízká kamarádka Alenka. Abychom dějové kulise učinili zadost, doplním, že příběh se odehrál ve třináctém roce mého věku. Pro znalce mého životopisu navíc dodám, že tehdy ještě neexistovala Velká klubovna čili systém několika místností v opuštěné části domu mých rodičů, které jsem si s jejich souhlasem směl upravit pro řádění své a mých kamarádů „v mezích zákona a mírného pokroku“, jak by řekl klasik. Klubovnu jsem zprovoznil na podzim téhož roku, ve kterém se v ději budeme nacházet. Neexistoval ani luxusně zařízený a pohodlný Velitelský bunkr Poslední štace — ten jsem zbudoval, tuším, o dva roky později.
Moje rozjímání či tlachání s Alenkou se odehrávalo v tajně zbudovaném bunkru, jenž jsme označovali W.S. podle nalezené smaltované cedule s nápisem Wolfgang Skrbek – Kaufhaus Zur größten Billigkeit. Šlo o vývěsku předválečného majitele nemovitosti, který zde provozoval obchod s textilem a smíšeným zbožím. Novému vlastníkovi se po odsunu původních obyvatel asi zdálo škoda takovou krásnou věc vyhodit, a tak místo na nějaké skládce skončila na desítky let v zapomnění na půdě rozsáhlých zděných hospodářských budov. Ty sice již v době příběhu dávno nepoužívané chátraly, ale pořád stály. A právě zde jsem zbudoval jeden ze svých bunkrů — tedy ten s označením W.S.
Do bunkru byl poměrně fyzicky náročný vchod či raději řekněme vlez. Já ale byl tehdy velmi štíhlý, mrštný a plný síly nebo spíše nevybouřené energie – něco jako dorůstající divoké alfa-samčí mládě. Ti, kdo mě znají dnes, nechť zadusí smích, neb si musí uvědomit, že se bavíme o době téměř přesně 55 let staré. Alence a jejím kamarádkám jsem musel dovnitř pomáhat. Na to jsem se těšíval, protože i největší mravokárce by musel uznat, že to nešlo jinak, než holky pořádně vzít za zadeček a popostrčit je – důkladně se nohama zapíraly a rukama přitahovaly, přesto však ani obojí obvykle nestačilo. Inu, jediná možnost tedy byla, aby mne požádaly o využití oné své hebké podušky. Myslím, že na svůj věk jsem jich poznal docela dost…
Toho dubnového odpoledne jsme se s Alenkou sešli právě ve W.S. Ne že by bylo bůhvíjaké teplo — myslím, že dokonce tu a tam poletovaly sněhové vločky — ale prostě jsme chtěli být spolu. Alence se podařilo vyžebrat od matky volno a já mohl téměř kdykoli. Oba jsme napřed museli mít splněny domácí povinnosti, ale u mne to bylo jednodušší. Zatímco já musel naštípat a nanosit dřevo k roztápění kotle ústředního topení, pak v něm podpálit a naložit ho uhlím, a další povinnosti nebyly na denní bázi, u Alenky to bylo složitější. Ta ve svém věku musela být zdatnou pomocnicí v domácnosti a v péči o mladší sourozence. Měla pořádně tvrdé dětství. Lišili jsme se v tom, že mne macecha nenáviděla a dávala mi to při každé příležitosti pořádně zakusit. Alenčina matka ji měla velmi ráda, jenže to byla nervózní až hysterická žena, která často křičela a občas i nespravedlivě dávala Alence za vinu případné nezdary či nedorazy ve fungování domácnosti. Nebylo divu, že jsme se, kdykoli to bylo možné, s Alenkou vyhledávali a snažili se vyříkat se ze svých šrámů na svých mladých dušičkách.
Během povídání Alenka narazila na příhodu z konce léta, kterou jsem neznal a která mě v mém pubertálním věku — a rozpoložení — pořádně rozhodila. Já byl Alenčin jediný chlapecký kamarád, a to proto, že jsem na tuto roli byl jaksi pasován už dávno díky spřízněnosti našich rodin. Samozřejmě, jako každá jiná dívka, měla i Alenka své přítelkyně, většinou vrstevnice čili spolužačky. Však jsem je také tu a tam ve svých skrýších hostil.
Jedna dívka, Jarka, však byla výjimkou snad ve všem a dodnes mi není jasné, proč se s ní Alenka vůbec skamarádila. Pocházela z velmi problematické rodiny a sama byla svým chováním problematická neméně. Byla skoro o pět let starší než Alenka a o tři než já. Předmětného léta tak Jarce bylo patnáct a v okamžiku, kdy se o ní s Alenkou bavíme v bunkru W.S., již šestnáct.
Jarka neměla žádné kamarády. Tedy pokud pomineme, že se před pár měsíci nějak sblížila s Alenkou, což je záležitost, kterou moc nechápu. Byla to šmudla hrubého chování, vulgární, kouřila, snažila se dostat k alkoholu – kradla jej doma, ale průšvih v tomto smyslu měla i v místní samoobsluze, špatně se chovala i ve škole, kde navíc propadala… Pravý opak všeobecně vzorné a oblíbené Alenky. Nebo to možná — ale jen možná — chápu: Jarka měla podobné domácí povinnosti jako Alenka, jen vše bylo o pořádný level horší. Ještě více dřiny, neustálý křik, nervozita, nezveřejnitelné nadávky, ale i surové bití. Alenka mi vyprávěla, že Jarka má občas po těle modřiny — holky si samozřejmě mohou ukázat víc, než odhaluje běžné oblečení. Podle mého mínění ji rodiče, zejména nevlastní otec, mlátili hlava nehlava. Všemi barvami prý po ranách pěstí hrálo i Jarčino bříško. Takové bití dívky je obzvlášť odsouzeníhodné a rozhodně tvrdím, že omluvou nemůže být ani to, že to bylo za krádež alkoholu osobě, jež je bez peněz, za které by si jinak mohla dokoupit alkohol nový, když je na něm závislá. Přitom si ale tito dospěláci dávali pozor, aby trýznění dcery nezanechalo stopy na jejím obličeji či jiných místech, která jsou běžně vidět.
Po úvodu do situace se Alenka konečně dostala k jádru svého vyprávění. Jarčini rodiče chystali nějaký mejdan a bylo zjevné, že ten se – k nelibosti sousedů – nejspíš zvrhne v hlučné pitky, drogové výstřelky nebo sexuální rej, případně do toho všeho naráz. A u toho by se patnáctiletá holka ocitnout neměla. Už tak měli se sociálkou i s majitelem domu plné ruce starostí; stížnosti na ně padaly ze všech stran. Dceři tedy nabídli, že může přespat u nějaké kamarádky. To se Jarce líbilo, jenže kromě Alenky žádnou jinou neměla. Alenčina matka ale nechtěla o Jarce ani slyšet, natož aby u nich nocovala. „Ještě nám něco ukradne,“ prohlásila. Nakonec ale přece jen povolila: holky mohou spát ve stanu na zahradě. Ovšem jen pokud si ho samy postaví, protože Alenka může být ráda, že je tentokrát osvobozena od domácích prací. Další pomoc očekávat nemají.
Jedenáctiletá a patnáctiletá dívka bývají obvykle každá v úplně jiném světě. Jenže Jarka byla trochu jednodušší a Alenka naopak mimořádně bystrá, takže se jejich mentální věk vlastně docela potkával. Když zapnuly zip stanu a opatrně zapálily malou svíčku, téma jejich tlachání bylo jasné. Obě byly až nezvykle zapojené do chodu svých domácností: mytí nádobí, všemožný úklid, a hlavně role mladých vychovatelek předškolních sourozenců. V obou rodinách byly nejstarší a navíc dívky, takže není divu, že na ně jejich přetížené matky přesunuly část svého břemene. Dnes mi přijde, že až příliš velkou část. Tehdy jsem to ale nedokázal vidět. Sám jsem sice neměl tolik každodenních povinností, zato ty nárazové byly pořádně fyzicky i časově náročné. Bral jsem to tedy tak, že holky dělají spíš pravidelnou průběžnou práci, zatímco my „chlapi“ máme občas volněji — ale když otec zavelí, jde se do tvrdé rachoty.
Očka se jim začala klížit, svíčku opatrně sfoukly a zachumlaly se pod přikrývku. A tím i trochu k sobě, protože dostaly jen jeden spacák, který rozepnuly a použily jako deku. Stan měly jinak útulný: nanosily si do něj několik polštářků, něco k jídlu a pití — co kdyby se jejich dočasný domov zničehonic ocitl na pustém ostrově. V noci se přece dějí různé podivné věci, až z toho člověku přeběhne mráz po zádech. Bály se tmy, ale takovým tím příjemně lechtivým způsobem, jako když čteme horor a zároveň se těšíme, že jsme jeho součástí. Prožívaly malé dobrodružství: dvě dívky samy na celém širém světě — který byl ve skutečnosti jen deset metrů od vchodu do vilky Alenčiných rodičů. Ale nebudeme jim to kazit, to by se neslušelo. A komentovat nebudeme ani to, že tak velké holky si s sebou pro jistotu vzaly své oblíbené plyšové medvídky. Každý hrdina má přece svého ochránce.
Alenka už byla v polospánku, když jednak pocítila určité pohyby Jaruščina těla a zaslechla zvláštní zvuky. Ve svých jedenácti letech toto dávno dokáže vyhodnotit naprosto neomylně: Jarka si „to“ rukou dělá. Ze zvědavosti se k ní otočila. Jarka přerývaně promluvila nebo spíš zasípala: „Prosím, prosím, dělej si se mnou, co chceš…“ a současně se odkopala zpod deky. Alenka se po chvilce hledání čehosi přesunula blíž ke vchodu a rozsvítila to, co našla – malou baterku. Tu měla pro případ, že by v noci bylo potřeba si odskočit. Na to by svíčička nestačila, baterka tehdejší doby měla jen krátkou dobu, po kterou vydržela svítit, takže se tyto světelné zdroje obvykle kombinovaly. Nyní Alenka usoudila, že je pro baterku ta správná chvíle, i když se stan opouštět nebude. To už měla Jarka nohy doširoka roztažené a nabízela tak zajímavý pohled na svůj prakticky dospělý klín. Alenka si na ni svítila a důkladně si ji prohlížela. Důležité je ale dodat, že se onoho choulostivého místečka ani nedotkla. Jen se dívala. Velmi zblízka. Jarka slastně vzdychala něco jako: „Ano, ano, tak je to správně…“ Po chvilce se zvláštně napjala, zhluboka vzdychla a opět povolila. Představení skončilo. Pak se k Alence vděčně přitiskla a obě holky rychle usnuly. Ráno o svém zvláštním prožitku nemluvily. A vlastně prý ani potom. Stalo se, bylo to nečekané, hluboké a navýsost intimní. Netřeba to dál zde rozebírat a medvídci to také neřešili…
Ovšem se mnou to vyprávění v bunkru W.S. pořádně zacvičilo. Vyzvídal jsem, zda Alenka s Jarkou ještě pořád kamarádí. Prý ano. Co kdyby ji přivedla třeba některý víkendový den s sebou? Čekal jsem, že dostanu vynadáno, ale kupodivu následovala pouze přednáška na téma, že Jarka je prdlá, náladová a abych si nic od její návštěvy nesliboval. Ostatně mně je třináct a jí nyní již šestnáct… Nicméně hned v pátek odpoledne mne k mé radosti navštívily hned dvě slečny. Alenka se vyšvihla do bunkru jako gazelka sama – mou pomoc si už dávno vyžadovala jen tehdy, když… ehm… si ji zkrátka vyžádala. Jarce jsem začal pomáhat. Vzal jsem ji za zadeček… kupodivu jsem se nějak nemohl přesně rukama strefit… ehm… Ječela a nadávala. Nicméně když vklouzla do bunkru, začala chválit, jaká je to bezvadná skrýš a mudrovala na téma, kde by si také nějakou takovou mohla zřídit. Nakonec se uvelebila mezi mnou a Alenkou. Byl jsem si vědom jejího jekotu, když jsem se jí prve „nešikovně“ dotkl, a tak jsem se nijak nesnažil se na ni lepit či jinak zneužívat toho, že tato místnůstka bunkru W.S. je spíše pro dva než pro tři. Začala sama. Různě mě pošťuchovala a dorážela. Vzal jsem to jako výzvu. Ale ouha. Opět začala ječet a byla docela vulgární. Tedy uklidnil jsem se a chtěl sáhnout do vzdálenější přihrádky pro pečlivě uschované sušenky, abych se jako hostitel náležitě předvedl. Jak jsem se natáhl, Jarka využila nestřeženého okamžiku a velmi bolestivě mi hmátla přes tepláky na penis. Vykřikl jsem překvapením i bolestí. Nechal jsem sušenky sušenkami a jal se oplácet stejnou mincí. Zase ječela, nadávala, tentokrát přidala kousání, štípání a škrábance. Z několika míst na rukách mi tekla krev. Alenka naše počínání komentovala výrokem, že říkala, že Jarka je prdlá. Ta ale najednou povolila sevření nohou a úplně zkrotla. Sáhl jsem si naholo…
Pak to šlo poměrně rychle. Alenka, chápajíc situaci, si „náhle vzpomněla“, že musí být doma dřív. Já pak Jarku opatrně propašoval do hostinského pokoje, který byl v našem domě kousek stranou, nebyl tedy přímou součástí bytu rodičů. Nebylo tam moc teplo, ale zato tam byly manželské postele se spoustou peřin. Z Jarky jsem teď byl úplně „odvařený“. Nikdy dříve jsem neviděl nahou dívku jejího věku, tedy takovou, která je již ženou se vším všudy. Velká prsa. Nádherná. Nemohl jsem se té důkladně prohmatávané krásy nabažit. Poměřoval jsem, jak se mi vejdou do ruky. Nebo nevejdou. Platilo to druhé. Naopak z jejího přirození jsem měl takový menší šok. Zdálky jsem krátce během života už zahlédl několik dospělaček – třeba při převlékání na pláži, když se nedokonale zakryly. Ale teď jsem zíral mezi roztažené nohy takové ženy. Vypadala tam značně jinak než Alenka, se kterou jsme si odmala hrávali „na doktory“ a na rozdíl od našich vrstevníků, nám tato hra vydržela až dosud, tedy i v Alenčiných jedenácti letech. Průběžně jsem mohl pozorovat, jak s léty vyspívá. Jarka ale „tam“ měla různé faldy a faldíky, které jsem na stejném místě u Alenky neviděl. A hlavně bohaté ochlupení, místy slepené čímsi, o čem jsem se později dozvěděl, že se tomu říká „nektar“. Také větší onen předmětný otvor, kde mi při bližším zkoumání oproti Alence naopak cosi chybělo. Ach ty mrkve… Ptal jsem se jen čím, nebyl čas na výslech kdy a jak přesně. Život právě burácel na plný výkon, podružnosti jindy… Ehm, snad si tu mrkev napřed aspoň pořádně omyla. Jarka moc čistotná nebyla, ostatně vedle ležící ušmudlané kalhotky to dokládaly…
Když už se jí zdálo mé podrobné zkoumání přeci jen málo, začala mi vysvětlovat, co mám rukou dělat, aby se jí to líbilo. Musela mne často opravovat, ale nakonec jsem poprvé uviděl ženský orgasmus… Nádherné… Na chvíli jsme zalezli pod peřinu a jen tak se tulili a já si sahal, kam mne zrovna napadlo. Za chvíli jsem si měl svou ruční práci zopakovat. Sám. Bez instrukcí. Jen prý mám pozorovat její reakce čili co s ní mé snažení dělá nebo nedělá. Moje sebevědomí za pár okamžiků vystřelilo do nebes. Udělal jsem ženu…
Vlastně když se to tak vezme, věnoval jsem se jen já jí. Můj penis, který byl rozhodně připraven, použit nebyl. Jarka se jej ani nedotkla. Ostatně já byl celou dobu oblečený. Soulož také žádná nebyla. Ale já byl přesto neskonale šťastný.
Jarka jako šestnáctiletá riskovala díky tomu, co se mezi námi odehrálo, vězení. Pravda, tak úplně by asi do basy nemusela – byla dosud netrestaná, a hlavně ženám soudy vždy nepokrytě nadržovaly. Ale i tak, kdyby se to provalilo, byl by z toho pořádný průšvih. Snad o tom po 55 letech mohu aspoň takto opatrně napsat. V každém případě mne ta dívka kromě daru prožitého štěstí, skvěle zasvětila do toho, jak se věci mají. Až přijde čas, nebudu zaskočen tím, že ženy v reálu vypadají poněkud jinak než na školní tabuli sexuální výchovy. Nebudu nervózním kopytem, které je pro opačné pohlaví leda tak „dočasné náhradní řešení“ či rovnou k smíchu…
Je už fůra hodin, jdu spát. Zítra je také den... Perličkou je, že sice vlezu do jiné postele, ale na stejném místě téže místnosti, ve stejném domě, jako jsem před oněmi více než padesáti lety dováděl s Jarkou...
Když do tmy uvrhne ta, co má nést světlo poznání – květnové etudy postpubertálního kluka Na základní škole jsem patřil k absolutním premiantům a měl tam zcela ojedinělé postavení. Vynikal jsem zejména v přírodovědných předmětech. Protože škola měla akutní potíže zajistit v chemii a matematice kvalifikovaného vyučujícího, nasazovala v daném období doslova každého, kdo se tomu „málo bránil“. Stávalo se tak, že jsem — byť v přítomnosti toho, kdo byl oficiálně ustanoveným učitelem — látku přednášel a procvičoval já. Někdy přesně tak, jak to píšu, jindy se to maskovalo jako „referát“.
Je důležité si uvědomit, že zejména dívky potřebovaly pro přijetí na vysněné střední školy nejen excelentní známky na vysvědčení, ale i skutečné znalosti k přijímacím zkouškám. Proto nejen ony tlačily na to, aby například místo narychlo povolané Květoslavy — mladinké vychovatelky z mateřské školky — matematiku učil sice jejich spolužák, ale spolužák znalý a schopný znalosti předat. A já si samozřejmě vychutnával, jak si mě holky předcházely.
Přidejme k tomu mé vysoké sebevědomí, založené nikoli na nafoukanosti, ale na tvrdé práci na sobě, skutečných znalostech a prožitcích. A i když nechci zabíhat do přílišných detailů (jen popis mého spoluúčinkování s Květoslavou zabírá v mých memoárech přes deset stran A4), máme tu, doufám, dostatečné vysvětlení onoho mého bezprecedentního postavení, kterého jsem na základní škole požíval.
Můj příchod na gymnázium ale všechno rázem změnil. Jako kdybych psal o někom úplně jiném. Jako kdybych v příběhu z dávného dubna zaměnil Jarku a Alenku. Z výsluní na dno, z premianta pětkařem, ze sebevědomě přidrzlého mladíka zakřiknutým individuem jen do počtu. Z někoho, komu dívky nadbíhaly, aby s nimi kamarádil, někým, u koho by je to ani nenapadlo. Z toho, kdo pomáhá, tím, do koho si silnější kopnou, když si potřebují vybít zlost.
Jak je to možné? Upřímně, sám to chápu jen částečně. Nebudeme zabíhat do hlubokých podrobností, ale některé příčiny vyjmenuji.
Vstával jsem před pátou hodinou ranní, protože jsem dojížděl do jiného města a spoje se řídily továrnami, kde směna začínala v šest. To byl i čas, kdy jsem už seděl ve školní budově. Vedení gymnázia mi vyšlo vstříc tím, že bylo odemčeno, a já mohl do své třídy — jen jsem nesměl svítit, pokud byla podle roční doby ještě tma. Takže nedospalý z domova a rozespalý z autobusu jsem v lavici obvykle usnul. I kdybych se chtěl učit, klížila se mi víčka a jen jsem zíral na stejné místo v učebnici. Po značnou část roku však kvůli tmě nebylo možné ani to.
Ani odpolední spoj neodpovídal mým potřebám, takže domů jsem dorážel kolem sedmnácté hodiny. Po dvanácti hodinách na nohou jsem měl všeho dost — vyčerpaný psychicky i fyzicky. Často jsem nejprve dlouhé minuty strnule hleděl do zdi, než jsem byl schopen jakékoli smysluplné činnosti. Domácí povinnosti mi neubyly, naopak přibyly. A pak už jsem jen vyhlížel postel; na učení nebylo ani pomyšlení.
Další ranou do psychiky bylo, že nevlastní matka prosadila, aby všechno, co bych mohl potřebovat, pocházelo od jejích mladších bratrů. Nově se nekupovalo prakticky nic. Netýkalo se to jen školní brašny a pomůcek, ale všeho — včetně oblečení. Pochopitelně vše bylo v takovém stavu, že to předchozí uživatelé považovali za opotřebované. Má se to vyhodit? Jistěže ne. Mně to přece musí stačit. Vedle svých spolužáků jsem vypadal jako směšná kombinace žebráka, bezdomovce a celkového ztroskotance.
O moje reálné potřeby, natož o prospěch, se nikdo nestaral. Pokud se nevlastní matka náhodou dozvěděla o některém mém neúspěchu, projevovala radost a pokřikovala, že „vždycky říkala, že jsem budižkničemu, a teď to všichni vidí“. Na druhou stranu ji to na chvíli uspokojilo, a já měl pak o něco méně šikany od ní.
Opřít jsem se nemohl ani o dívky z předchozího příběhu: Jarčini rodiče byli zanedlouho poté z bytu vyhozeni a odstěhovali se bůhvíkam a Alenka nastoupila do školy v úplně jiné části republiky, kde bydlela na internátu.
Rezignoval jsem.
Byla tu ale jedna výjimka. Zatímco jsem v některých předmětech téměř propadal, v chemii jsem si stále držel vysoký standard. Podivovali se tomu i profesoři. Když nebudeme bazírovat na dokonalé statistice — čísla se pololetí od pololetí přece jen měnila — můžeme říci toto: v průměrném prospěchu jsem byl dvacátý ze dvaceti, v chemii druhý ze dvaceti. Prvním byl vysoce talentovaný hoch, jehož oba rodiče byli bohatí vysokoškoláci. Dbali o něj i o jeho prospěch nejen z titulu prestiže, ale i proto, že ho měli opravdově rádi. Navíc byl místní, takže žádné prodlevy ani únava z dojíždění u něj neexistovaly. Pojí se k tomu jedna zajímavost: i po drahných letech většina bývalých spolužáků tituluje slovem „(náš) Chemik“ mne, nikoli onoho lepšího hocha. Ani tomu tak docela nerozumím.
Aby další slova dávala správný smysl, doplním k dokreslení situace něco, co také považuji za zvláštní. Přes zdejší četné stížnosti na nevlastní matku musím říci, že se mezi námi událo i pár pozitivních událostí, na které rád vzpomínám. Abych předešel nepochopení tehdejší doby, vypíši sousloví: socialistické společenské zřízení. To je synonymum propletence dobrých až skvělých věcí se všudypřítomnými nedorazy a šlendriánem. Když je totiž dle deklarace „všechno všech“, pak reálně není ničí nic — a podle toho často vypadal vztah k majetku, jeho ochraně i práci.
Nevlastní matka si přivydělávala na dobrovolných sobotních směnách. Byla skvělou pracovnicí — měla ráda peníze, ale byla ochotná a schopná si je kvalitní prací vydělat. Výkonové normy plnila v průměru na 120 %, až ji vedení závodu muselo krotit ze strachu, že nadřízený orgán normy zpřísní. Aby nemusela o oněch sobotách pracovat příliš dlouho, chodíval jsem jí pomáhat. V takových chvílích se chovala jako skvělá kamarádka: práce nám šla od ruky, plno úsměvů… Asi bych měl dodat, že byla jen o osm let starší než já — i proto je škoda, že si ke mně nenalezla hezký vztah i mimo své pracoviště. Vždyť při tak malém věkovém rozdílu bychom si rozumět přece mohli. Vedlejším efektem této naší spolupráce bylo, že mi z továrny zajistila plno chemikálií, některé doslova senzační. Rád jsem se tím chlubil, dokonce i na gymnáziu.
Jednoho dne onoho května profesorka chemie oznámila, že se v pokynech pro výuku objevila jistá novinka, kterou bude testovat i naše gymnázium. Každý žák vyhotoví odbornou práci — sám za sebe. Hodnotit se bude samostatnost, odbornost, srozumitelnost, kvalita textového zpracování a samozřejmě věcná správnost. Témata si nebudeme vymýšlet sami; zadání dostaneme od ní. Na druhou stranu, jak jistě pochopíme, sestavit dvacet smysluplných zadání není v jejích silách, takže některé úkoly budou ryze praktické.
Ukázalo se však, že toto „praktické“ se týkalo jen mne. A znělo to opravdu zajímavě. Profesorka uvedla zhruba toto: „Do jedné ze skříní se sbírkou chemikálií zřejmě už dávno pronikla voda nebo vlhkost. U některých lahviček se kvůli tomu odlepily štítky. Navíc s tím někdo manipuloval — pravděpodobně některá dřívější uklízečka. Nebylo jasné, který štítek patří ke které láhvi, a některé názvy byly nečitelné. Původně jsem začala látky, samozřejmě velmi opatrně, likvidovat. Ale dříve, než jsem skončila, došlo mi, že určení dané chemikálie by mohlo být vhodné zadání pro mladého chemika, který se nám tu co chvíli chlubí, že má svou vlastní domácí laboratoř.“
Doma jsem láhev obsahující odhadem půl kilogramu bílé krystalické, částečně rozteklé látky opatrně otevřel a odebral několik vzorků. Byl jsem informován, že předmětná skříň v kabinetu chemie obsahovala pouze anorganické sloučeniny. Zahájil jsem tedy postup k určení třídy aniontů, kam by ten předmětný mohl patřit. To bylo rychlé. Snadno jsem zjistil, že jde o chlorid. Dalším úkolem bylo určit příslušný kationt — nejprve samozřejmě jeho analytickou třídu. Hm, pátá. U té je problém v tom, že s výjimkou kationtu hořečnatého a amonného je k dalšímu odlišení potřeba velmi speciálních činidel. Ta jsem pochopitelně neměl. Nicméně u čistých látek — a toto byl ten případ — lze použít plamenovou zkoušku:
- iont lithný barví purpurově červeně (
takto),
- iont sodný intenzivně žlutooranžově (
takto),
- iont draselný růžovofialově (
takto).
Provedl jsem zkoušku a ihned vyloučil sodík. Jako správný muž jsem měl trochu problém odlišit růžovofialovou od purpurově červené, ale zbarvení bylo přece jen výrazné — tedy purpurově červená neboli iont lithný. A bylo to: v láhvi je chlorid lithný. Vyrobil jsem etiketu s výrazným názvem látky, jejím vzorcem, datem určení a svým podpisem. Vypracoval jsem také podrobný protokol. Byl jsem nadšený. A také trochu na sebe pyšný.
Při nejbližší příležitosti jsem popsanou láhev i přináležející laboratorní protokol paní profesorce předal. Těšil jsem se na vyhodnocení. Když konečně přišla ona chvíle, místo očekávané pochvaly jsem doslova dostal ránu mezi oči:
„Známka dobrý.“
„Cože?“ doslova jsem vyskočil. „Trojka? Vždyť jsem všechno udělal naprosto vzorně!“
„Určil jste správně aniont, opravdu jde o chlorid. Ale kationt je sodík. Vy jste chybně určil lithium. Tedy známka dobrý je zcela adekvátní.“
„Odkdy sodík barví plamen purpurově červeně,“ zeptal jsem se jízlivě — a asi jsem měl v tu chvíli v obličeji stejnou barvu.
„Látka v láhvi, kterou jste dostal, barví plamen žlutooranžově,“ upřesnila profesorka.
„Nesmysl. Látka dávala v plameni jednoznačné purpurové zbarvení,“ trval jsem na svém. Profesorka už ale se mnou o věci dál diskutovat nehodlala. Sedl jsem si. Byl jsem zdrcený.
Na příští hodinu přišla paní profesorka i s ředitelem školy. Všichni jsme se postavili. Krátce nato si ostatní měli sednout, zatímco já jediný měl zůstat stát. Byla mi udělena ředitelská důtka. Prý za podvod. Podvod vůči vyučujícímu je závažná věc a není možno být shovívavý.
Krve by se ve mně nedořezal. Dělaly se mi mžitky před očima, chtělo se mi současně brečet, smát se, utéct i propadnout do země. Prý podvod! Já naopak cítil, že jsem vykonal prospěšnou práci — a to bezchybně a řádně ji zdokumentoval.
Ředitel důtku udělil, zdůvodňovala však paní profesorka. Prý mi dala k určení látku, která barvila plamen žlutooranžově, ale já vrátil látku, která — jak si znovu přezkoušela — jej barví purpurově červeně. Látky jsem tedy zaměnil, abych ji uvedl v omyl a tím ji dehonestoval.
Dostal jsem příležitost promluvit — totiž abych se omluvil a slíbil, že se nadále budu chovat v souladu se školním řádem a pravidly řádného soužití. Neomluvil jsem se. Argumentoval jsem:
„Pomiňme, že nevím, kde bych sehnal půl kila tak vzácné a drahé chemikálie. A kdybych ji přece jen měl, proč bych ji vyměňoval za obyčejnou kuchyňskou sůl, byť laboratorní kvality. To vám dává nějaký smysl? K určení jsem dostal chlorid lithný a odevzdal jsem určený chlorid lithný. Nic jiného nedává smysl. Pokud se nad tím zamyslíte, musíte mi přece dát za pravdu.“
„Bylo rozhodnuto. Posaďte se.“
Neposadil jsem se. Na protest jsem odešel ze třídy. Když už, tak ať ta důtka aspoň za něco je — totiž za neomluvenou hodinu a nepovolené opuštění vyučování.
Tohle se mnou pořádně zamávalo. Na to, jak umím chemii, jsem byl v tom ostatním známkovém marastu pyšný. A teď jsem byl naráz obviněn z neznalosti, a ještě k tomu z podvodu. Tahle příhoda se mi jakožto těžká nespravedlnost od člověka, kterému jsem důvěřoval a který mne měl rozvíjet v daném oboru, nadosmrti hluboce vryla do paměti. Paní profesorka — aby snad nesnížila svou autoritu tím, že to ona zaměnila nepopsané láhve — mne úplně psychicky rozložila. Že jí to za to stálo. Přece jí muselo dojít, že to, co jsem řekl na svou obhajobu, dává větší smysl než její tvrzení…
Drobná perlička na závěr: Tento příspěvek sepisuji sice na jiném stole, ale na stejném místě téže místnosti, ve stejném domě, jako jsem před oněmi více než padesáti lety určil neznámou látku coby chlorid lithný…
❀ ❁ ❀ ❁ ❀ ❁ ❀Pedonský podpůrný fond a jeho stav Pro čtenáře, kteří neví, jak to na Pedonii chodí, zopakuji, že Pedonský podpůrný fond je určen pro drobné dárky těm soukmenovcům, kteří jsou omezeni na svobodě. Smyslem je potěšit je na duchu, ukázat jim, že i když se provinili vůči zákonu, stále jsou v našich očích lidmi a kamarády. Tím v žádném případě nedáváme najevo, že snad souhlasíme s případnými neblahými skutky, ale pouze projevujeme lidskost a soucit.
Pokud se laskavému čtenáři zdá, že fond je dlouhé měsíce nečinný, tak ano, je tomu tak. A je to dobře…
| Stav k 1.3.2026 |
15 000,- Kč |
| Stav k 1.4.2026 |
15 000,- Kč |
| Rozdíl |
0,- Kč |
| Stav k 1.4.2026 |
15 000,- Kč |
| Stav k 1.5.2026 |
15 000,- Kč |
| Rozdíl |
0,- Kč |
❀ ❁ ❀ ❁ ❀ ❁ ❀Náš web a dění na němUž v úvodu tohoto proslovu jsem naznačoval, že zatímco dříve byl můj pracovní čas napnutý až do krajnosti a někdy jsem dokonce leccos nestíhal, tak to pořád ještě byl luxus proti situaci současné. Můj časový rozvrh se definitivně zhroutil. Roli v tom jistě hraje i více přijímaných návštěv, kterým se věnuji – to je ale pozitivní stav a jsem rád. Jenže den má jen 24 hodin. Bohužel se dále zhoršil můj zdravotní stav – jak by řekl pan Murphy: „Když už něco nemůže být horší, než to je, vzápětí se to ještě horším stane.“ Jezdím k různým specialistům do poměrně vzdáleného krajského města. Specialisté jsou speciální zejména tím, že svou důležitost vyjadřují naprostou neochotou k tomu, abych si mohl alespoň nějaké termíny sjednotit. Každá jednotlivá dílčí cesta je tak rovna celému jednomu dni. Také úřední šiml zdravotní pojišťovny se rozhodl vydatně zařehtat. Ony se totiž čas od času objevují myšlenky typu, proč vlastně máme více zdravotních pojišťoven, každou s jejich řediteli, náměstky, správními radami, budovami, služebními vozy… Tak je třeba, aby úředníci o sobě dali náležitě vědět. Tolik administrativy kvůli zdravotním pomůckám či lékům jsem dosud nezažil. A i po těchto dalších pár větičkách stále platí, že den má jen 24 hodin.
Zopakuji, že s jazykem na vestě jsem dotáhl Pedonii k desátému výročí její existence. Moje motivace dál tu válčit, ale není valná. To i v souvislosti s tím, že skoro nikoho ani nenapadlo, aby když ne mně, tak zejména vlastnímu projektu, kde se angažují i další lidé, k významnému výročí, jež je navíc v našich končinách mimořádným úspěchem, pogratuloval. Mé nebo mnou zprostředkované odborné názory nikdo nečte. Některá svá dílka ze sekce osobní tvorby jsem zastavil kvůli sice ojedinělým, leč přesto výhrůžkám odchodem, v případě, že v nich budu pokračovat. Nebo jsem si uvědomil, že jsou poplatná myšlenkovému nastavení, které tu sdílím tak ještě s jedním dalším členem, tudíž není odezva. Anebo konečně kvůli tomu, že mi docvaklo, že v aktuálním právním prostředí by pokračování mohlo narazit.
Ve fóru mám některé nedorazy, ale i plány na drobná vylepšení, leč nebudu nic slibovat. Až příliš často nedostatek času mé sliby zcela zhatil. Budu tuto část údržby a drobného rozvoje dělat, jak to půjde. Pokud nepůjde, tak se zas tak nic negativního neděje. Horší je to s hostingy. Opět výrazně zdražili, opět by se rádi zbavili starších technologií a z důvodu toho, že jsem si nepřečetl ona pověstná malá písmenka, jsem se i trochu pohádal. Myslel jsem totiž, že když pošlu nějaký větší obnos do kreditu, tak v případě, že nezaplatím za služby, si potřebnou částku vezmou z tohoto kreditu. Dal jsem jim tak k dispozici peníze na několik let provozu fóra, to pro případ, že by se se mnou něco stalo. Ale ouha. Takto to nefunguje. Pokud nezaplatím, tak přestože mám peníze v kreditu, tak je tam nechají ležet a službu vypoví. Musím nastavit, aby se služby hradily z kreditu, a ten případně doplňovat (nebo nedoplňovat, pokud bych z jakéhokoliv důvodu nemohl nebo nechtěl). Jenže toto úplně rozbíjí účetnictví – plněním z hlediska daňové uznatelnosti pak totiž nejsou jednotlivé služby čerpané v daném roce, ale dobití kreditu. Dobití kreditu potom představuje účetně nedefinovatelný časový úsek provozu a nerozklíčovatelnou směs služeb. Prostě bordel.
Mám několik rozepsaných povídek, ale jak to bude s jejich dokončením, nevím. Občas mám tendenci se k textům vrátit, ale pak si vezmu lék proti bolesti, mysl je otupená a úmysl vyprchá do ztracena. Rád bych dodělal aspoň něco, ale toto předsevzetí nedosahuje ani úrovně již tolikrát porušených slibů. Tak jsem raději zticha…
Někteří členové mě obzvlášť štvou. Ne nejsou to četné reinkarnace jistého nám známého a občas se přiznavšího jedince. To beru jako život a jsem s tím v pohodě. Mrzí mne někteří, které bych rád považoval za něco jako pilíř fóra – a oni mlčí. Není čas. Je to tak – není čas. Čas si totiž musí každý udělat. Teprve potom je. Na co si jej kdo udělá a kolik vlastně, to záleží jen a výhradně na prioritách. Jasně, že jsou věci, které musí dostat přednost kdykoliv na ně pomyslíme. Třeba zaměstnání, zdraví, lidská pomoc blízkým, studium a já nevím, co ještě. Ale součet těchto položek nikdy nedá počet dní v měsíci krát 24 hodin. A to by přitom často ani celá hodina zapotřebí nebyla. Někdy stačí libovolný kratičký příspěvek, protože jeho význam není ani tak v tom, co se v něm píše či v obrázku, který je vyobrazen, ale v myšlence „jsem tu a jsem s vámi“.
Neplánuji Pedonii zavřít. Jenže stát se to může. Já mám své nepřekročitelné limity zdravotní, hostingy mají své nápady, jak vydělat stejné peníze za méně služeb a hladina mé naštvanosti na všechno, včetně vás, milí Pedoňané, také stále stoupá.
Tabulka dle bodů aktivity za jednotlivé měsíce březen od založení Pedonie:
| Pořadí |
Měsíc |
Aktivita |
| 1 |
Březen 2016 |
575 |
| 2 |
Březen 2017 |
517 |
| 3 |
Březen 2018 |
365 |
| 4 |
Březen 2023 |
214 |
| 5 |
Březen 2025 |
210 |
| 6 |
Březen 2021 |
206 |
| 7 |
Březen 2022 |
192 |
| 8 |
Březen 2026 |
186 |
| 9 |
Březen 2019 |
166 |
| 10 |
Březen 2024 |
165 |
| 11 |
Březen 2020 |
142 |
Tabulka dle bodů aktivity za jednotlivé měsíce duben od založení Pedonie:
| Pořadí |
Měsíc |
Aktivita |
| 1 |
Duben 2016 |
478 |
| 2 |
Duben 2017 |
406 |
| 3 |
Duben 2018 |
240 |
| 4 |
Duben 2025 |
197 |
| 5 |
Duben 2023 |
196 |
| 6 |
Duben 2022 |
185 |
| 7 |
Duben 2024 |
162 |
| 8 |
Duben 2021 |
156 |
| 9 |
Duben 2020 |
155 |
| 10 |
Duben 2026 |
125 |
| 11 |
Duben 2019 |
091 |
❀ ❁ ❀ ❁ ❀ ❁ ❀Milí přátelé, stále zde ještě máte Pedonii, web, který je vždy na vaší straně. Věnujte trochu svého času komunitě čili pište, diskutuje, prohlížejte, čtěte, lajkujte, zkrátka žijte svojí Pedonií…
Asce
Kancléř Pedonie
V každém případě vás chci pochválit, že jak z hlediska kvantity, tak z hlediska toho, jak jsem si sám početl, zadiskutoval nebo na čem spočinulo mé oko, jste mi udělali radost. Děkuji, přátelé.
Ale kvalitních článků se sešlo více, a i od dalších autorů. Děkuji a jen tak dál. 
