Vážený nejvyšší purkrabí, pedonští šlechtici, měšťané, občané Pedonie, milí návštěvníci!
Obsah tohoto proslovu:
- Co to tu kvete aneb v bylinách spí tichý průvodce, jenž ví, kudy ta která cestička…
- Pedonský podpůrný fond a jeho stav
- Náš web a dění na něm
Co to tu kvete aneb v bylinách spí tichý průvodce, jenž ví, kudy ta která cestička…
Příběh z mého životopisu, který mi Plyšáček, král Pedonie, kdysi „silně nedoporučil“ (prakticky vzato zakázal) publikovat. Není prý vůbec poučný, a navíc je velmi specifický právě pro mne, takže vlastně nedává moc smyslu, aby na diskuzním fóru byl… Po těch letech od rozhovoru s kamarádem se již svým slibem necítím vázán a po těch ještě daleko větších letech od okamžiku, kdy se příběh stal, se necítím vázán ani čímkoliv jiným…
❀ ❁ ❀ ❁ ❀ ❁
Je červen, a to už leccos kvete, či dokonce dokvetlo — možná i dávno. Ten, kdo se zabývá léčivými rostlinami, má teď napilno. Proč to tu vlastně píšu? Jedním z důvodů je, že léčivé rostliny tvoří důležitou součást portfolia mých hlubších zájmů i dovedností. A tím druhým, že právě k nim — a právě k měsíci červnu — se váže příhoda, kterou vám chci odvyprávět.
Ti čtenáři, kteří prožili devadesátá léta a byli už tehdy schopni racionálně chápat společenské dění, mi jistě dají za pravdu, že ta doba byla takovým českým Klondajkem. Kde kdo zkoušel štěstí — někdy i velmi podivnými triky. Pravidla se teprve rodila a ne každý, kdo je měl vymáhat, byl ochoten tak činit. Zrodila se vrstva podnikatelů, z nichž část si svůj vzestup poctivě odpracovala, ale jiní zázračně zbohatli doslova přes noc. Někteří to psychicky neunesli a podle úsloví „lehce nabyl, lehce pozbyl“ majetek prohýřili, případně skončili na dně některého z našich vodních děl. Jiní naopak vybudovali impéria, která fungují dodnes. A ti, kteří neměli žaludek ani nervy na velké hry o velké peníze, prostě dělali to, co je bavilo a co podle nich dávalo společenský i aspoň nějaký ekonomický smysl — byť často žili „z ruky do huby“. Velcí hráči i žabaři pak nezřídka zavírali oči ohledně předpisů, případně využívali jejich děravosti či setrvačnosti těch z minulého režimu, které už nebylo možné aplikovat ve všech aspektech. Kdo v tom uměl chodit, nebo měl štěstí, že svým podnikáním nešlapal na kuří oko někomu mocnějšímu, ten měl obrovskou výhodu — případně vůbec mohl provozovat to, co provozoval.
V onom úřednickém chaosu bylo složité a zároveň jednoduché žít. Jednou jsem z pozice vysokého manažera společnosti s dvousetletou tradicí a čtyřmi tisíci zaměstnanci musel úporně přesvědčovat jakéhosi aktivního referentíka nově zřízeného úřadu pro ekologii, že nemůže zastavit provoz takového kolosu. Díky jeho vzdělání, které mělo daleko k chemii i průmyslovým procesům, nechápal, co vlastně vyrábíme, co je vedlejší produkt a co odpad. O co méně věci rozuměl, o to více byl akční. Dalo to fušku, ale přesvědčil jsem ho. Pravda, musel jsem být drsný. Pohrozil jsem mimo jiné tím, co mu asi tak udělá úřad práce, pokud by se na základě jeho nesmyslného rozhodnutí ocitly tisíce lidí na dlažbě. A náhradou škody — tu by splácel stovky let, a to ještě za předpokladu, že by mu pomáhalo celé rozvětvené příbuzenstvo. Nejprve se snažil chovat jako dnešní Evropská komise: když je dotlačena k tomu, že musí uznat některý svůj nápad za absolutní nesmysl, prostě jeho platnost odloží o rok či dva. To by tak hrálo — něco rušit! EU si rozvracet nedáme! Jenže referentík nám nedal ani ten rok. Na kompletní přepracování technologických procesů, včetně pořízení nových zařízení v nevyčíslitelné hodnotě a s několikaletými dodacími lhůtami, stanovil týden. Nechtěl se nechat přesvědčit ani tím, že jsme teprve nedávno základní články našeho výrobního procesu obrovským nákladem ekologizovali, a že i kdyby nám nějaký duch svatý dal na novou technologii, byli bychom stejně tam, kde jsme. Nakonec ale přece jen vyměkl. Naštěstí byl brzy odvolán a krátce poté byl zrušen i celý úřad.
Teď ten jednodušší příklad. Dlouhodobě jsem se zabýval léčivými rostlinami a sestavoval z nich pro sebe i blízké různé přípravky. A tak jsem se rozhodl, že to začnu dělat i komerčně. Žádnému úřadu jsem nic neřekl — prostě jsem začal vyrábět a dodávat. Inu, ona pověstná devadesátá léta…
Sehnal jsem kvalitní osivo a pustil se do pěstování. Nejen sám. Navázal jsem kontakt s několika zahrádkáři v různých klimatických oblastech země, a ti mi vypěstovali to, co by u mne v horách příliš neprospívalo. Dále jsem oslovil dvě základní školy – děcka byla zvyklá organizovaně sbírat nejrůznější byliny, škola nakonec vše zkompletovala a prodala ke zpracování příslušnému státnímu podniku. Jenže ten právě krachoval. Tak jsem nadšenou dětskou práci zachraňoval já. Z elitní sklárny jsem zakoupil překrásné lahvičky v ucelené sadě velikostí – mé výrobky tak byly nejen kvalitními léčivými přípravky, ale měly i vysokou estetickou hodnotu. A koneckonců, po spotřebování obsahu se nádobky daly použít jako stylové kořenky, na kávu, nebo je lidé často vystavovali jen tak, pro potěchu z hezkého kousku skla. Navrhl jsem etikety a nechal je vyrobit v profesionální tiskárně. Sestavil jsem návody k použití, vypracoval laboratorní metody kontroly kvality…
Ke spolupráci jsem získal vhodné obchůdky po celé republice a prostřednictvím nich začal prodávat ve velkém. Když se prodeje rozběhly, začal jsem plánovat výstavbu opravdové výrobny. Měl jsem hotové náčrty jak budov, tak technologie, a tehdy jsem již – konečně – začal komunikovat se Státním ústavem pro kontrolu léčiv.
V mém okolí se pochopitelně rozkřiklo, že se zabývám léčivými bylinami. Ve skutečnosti se to však rozkřiklo v poněkud posunutém významu: prý jsem léčitel. Inu, v lidovém podání se dá ledacos zveličit, překroutit i pomotat. Nahrával tomu i fakt, že tehdy se kdokoli mohl za lidového léčitele prostě a jednoduše prohlásit – a „léčit“. Bral peníze jak za vlastní seance, tak za přidružený prodej bylin, které sám doporučil a „kupodivu“ měl zrovna skladem.
Když pominu svědomí – protože něco jiného je ignorovat formální předpisy a něco jiného lidem lhát a hazardovat s jejich zdravím – pak mě „kariéra“ léčitele stejně nelákala. Mým hobby byly léčivé rostliny, jejich obsahové látky a chemie okolo nich, dále proces jejich zpracování v produkt ku prospěchu běžných lidí a částečně i procesní a obchodní záležitosti. Tedy přesně to, co jsem v životě uplatnil v nejednom případě: samostatně vymyslet užitečný produkt či službu, svůj nápad zrealizovat a poté z toho mít nějaký příjem plynoucí hlavně ze spokojenosti zákazníků. V daném případě mě opravdu těšily děkovné dopisy od uživatelů, které jsem nikdy nepoznal a kteří mě kontaktovali na základě adresy uvedené na etiketě výrobku zakoupeného bůhvíkde tam, kam se mé produkty také „zatoulaly“.
Nicméně někteří lidé, kteří si údajně přišli pro ten který můj produkt osobně, se léčitelské služby domáhali opravdu vehementně. Když jsem odmítal, brali to tak, že je nepovažuji za dost dobré, abych se jimi zabýval. Snažili se mě podplácet, jedna starší paní se dokonce rozbrečela. Nejhorší bylo, když se záležitost týkala dítěte takového neodbytného návštěvníka. Trochu, nejspíš jako u každého, mi našeptávala ješitnost, ale hlavně mi těch lidí bylo líto. Vážili cestu, přišli s nadějí v očích a já je měl vypoklonkovat. Rozhodl jsem se tedy pro kompromis.
Za prvé, nikde se jako léčitel propagovat nebudu; přijmu jen na základě pozitivního doporučení od někoho, kdo mě osobně zná či poznal. Za druhé, mé verdikty budou brány pouze jako doporučení a při jakémkoliv problému dotyčný navštíví lékaře. Za třetí, pokud půjde o závažnější potíže či získám takové podezření, dotyčný nejprve navštíví lékaře, který mu mimo jiné doporučí, čím bych k léčbě mohl přispět já. Za čtvrté, za své „léčení“ nebudu brát žádný honorář. Pacient bude platit pouze paušální částku za návštěvu, kterou budeme chápat jako svěření se někomu, kdo může případně podpořit rozhodnutí váhajícího dotyčného navštívit lékaře.
Toho červnového dne přijela bez předchozího ohlášení hned dvojice. Matka s dcerou, které kvůli mně vážily nepochopitelně dlouhou cestu – šlo o stovky kilometrů. Určitě musely po cestě projet sídlem nejméně jednoho lepšího bylinkáře, než jakým jsem se tehdy cítil být já, ale teď tu prostě stály. Neohlásily se předem proto, že slyšely o mém odmítavém postoji k léčitelství. Prý jim bylo řečeno, že většinu lidí považuji za vetřelce do svého poklidného žití, a tudíž se jimi nehodlám zabývat. Uvážily, že když se objeví až přímo přede mnou, snad je nevyhodím. Paní byla pohledná třicátnice, vše naplánovala a také celou cestu odřídila. Ona sama ode mne nic nepotřebovala; mojí pacientkou měla být její třináctiletá dcera. Byla to velmi pěkná dívka – evidentně po mamince. Ti čtenáři, kteří mne znají blíže, jsou po předchozí větě jistě ve střehu: mé kritérium krásy totiž obvykle nezahrnuje obličej, rozhodující je pro mne postava a její celkové vyznění. Nalijme si tedy čistého vína: ano, většina čtenářů by dívku prohlásila za ošklivou. Právě kvůli obličeji. Pravda, byť obtížně, přece jen bylo rozpoznatelné, že i jeho půvab dívka zdědila po matce, stejně jako základní rysy postavy. Jenže onen primární vzhled byl naprosto rozbit nepředstavitelným množstvím rudých skvrnek, uhříků, uhrů až veleuhrů všech barev a vývojových stádií – některé rozdrápané či vymáčknuté, jiné se vyjímaly žlutou čepičkou podpovrchového hnisu. Mnoho pubertálních dětí trpí na akné, ale v tomto případě platilo obligátní: čeho je moc, toho je příliš. Spolužáci se dívce posmívali a ona sama byla ze svého vzhledu neustále v depresivní náladě. Nějaké řešení bylo zapotřebí…
Usadil jsem nás v pracovně. Měl jsem na sobě bílý plášť, jak jsem byl zvyklý ze své laboratoře – ostatně někdy jsem v něm chodil i v zaměstnání coby vysoký manažer, pokud jsem osobně prováděl syntézu nějakého speciálního činidla, které nebylo jinak dostupné. V té chvíli prostředí evidentně působilo tak, jako by návštěvnice seděly u skutečného odborného lékaře. Nervalo dlouho a paní mne začala oslovovat „pane doktore“. Snažil jsem se tomu bránit, ale bylo to marné. Nechal jsem to tedy být a soustředil se na podstatu záležitosti, která ty dvě ke mně přivedla.
Mluvila prakticky jen matka. Dívka, představená jako Nela, se střídavě červenala a ostentativně obracela oči v sloup. Vyrozuměl jsem, že prvních pupínků si všimly už v jejích jedenácti, ale opravdový problém přišel s nástupem menstruace – tedy asi před tři čtvrtě rokem. Navštívily i svého lékaře, ale ten jen prohlásil, že v tomto věku je to normální a že to během několika let samo odezní. To, že i ostatním spolužákům se objevují uhříky, prý ony považují za běžné i bez návštěvy praktika. Jenže akné, které Nelu ničí i psychicky, je přece jen jiný level. Aspoň podle matčina mínění – a tentokrát s ní dívka vehementně souhlasila.
Matka pokračovala tím, že menstruace, která pravděpodobně to nezvladatelné akné spustila, je u Nely navíc i nepřiměřeně bolestivá. Někdy se navíc na toaletním papíru objeví krvavé skvrnky i mimo příslušný termín. Nela v tu chvíli zrudla jako rak. Nedivil jsem se jí – abych se o chvíli později divit začal. Matka mě prosí, abych Nelu vyšetřil i gynekologicky. Vytřeštil jsem oči a chvíli nebyl schopen slova. Pravděpodobnost, že matka cizímu dospělému muži nabídne, aby si prohlédl její pubertální dceru na těch nejchoulostivějších místech, je asi taková, jako kdyby mé léčivé byliny pěstovali ve Valles Marineris zelení mužíčci a na dvoře mi zrovna přistál létající talíř s jejich zásilkou. Dospělačka si mých rozpaků vůbec nevšimla a pokračovala dál: „Společně bychom prozkoumali, jestli aspoň na první pohled je… je… ehm… tam… všechno v pořádku.“
Nela vyskočila, jako kdyby ji střelili do nohy či kam: „Ne, mami, já u toho tebe nechci! Prostě nechci!“
Chvíli bylo ticho. Matka poté konstatovala, že tedy dobře, že u toho nakonec opravdu být nemusí. Prý sice myslela, že její zkušenosti dospělé ženy by se tu mohly uplatnit, ale jestliže Nela nechce… Opět bylo chvíli ticho. Poté jsem přeci jen promluvil i já. Byl jsem úplně rozhozený, myslím, že jsem byl buď rudý studem, nebo naopak bledý jako stěna, to už nevím, ale obě přítomné ženské bytosti si toho nejspíš znovu nevšimly – jinak už vůbec nic nechápu. Obrátil jsem se na matku, a jak jsem byl zvyklý, zrekapituloval jsem: „Pokud správně chápu, výslovně si přejete, abych Nelu prohlédl v gynekologickém slova smyslu, byť amatérsky, čistě se zaměřením na záležitosti, které jsem schopen rozpoznat, a které by mohly být pozitivně ovlivněny bylinami. Současně si Nela u toho nepřeje vaši přítomnost, takže přítomna nebudete. Souhlasí to? Nechcete si to raději ještě rozmyslet?“
Nela se vyjádřila, že když opravdu u toho nebude matka, tak klidně, však jsem doktor. Matka dodala, že vše souhlasí…
❀ ❁ ❀ ❁ ❀ ❁
Pokračování bude v červencovém proslovu – který snad zvládnu napsat dříve než tento. Kdybych měl v textu dále pokračovat nyní, červnový Proslov by nebyl ani teď, ale jindy, totiž na sv. Dyndy. (Poznámka: Sv. Dyndy je podle některých pramenů 30. února, podle těch, které rezonují v mém okolí, dokonce až 55. dubna.) Tedy to byste se načekali… Také bych chtěl napsat, že vzhledem k příšerné aktivitě uplynulého, ale i tohoto měsíce, si beztak žádný příběh alias mé napráskání sebe sama, nezasloužíte. Jenže to nenapíšu, byť to právě čtete, tudíž… ehm… Totiž i přes onu publikační blamáž – jak uvidíte níže – několik stále stejných nadšenců aktivních bylo, a naopak, já se přetrhl jen jednou, z čehož plyne, že dvakrát jsem se nepřetrhl.
❀ ❁ ❀ ❁ ❀ ❁ ❀
Pedonský podpůrný fond a jeho stav
Pro čtenáře, kteří neví, jak to na Pedonii chodí, zopakuji, že Pedonský podpůrný fond je určen pro drobné dárky těm soukmenovcům, kteří jsou omezeni na svobodě. Smyslem je potěšit je na duchu, ukázat jim, že i když se provinili vůči zákonu, stále jsou v našich očích lidmi a kamarády. Tím v žádném případě nedáváme najevo, že snad souhlasíme s případnými neblahými skutky, ale pouze projevujeme lidskost a soucit.
Pokud se laskavému čtenáři zdá, že fond je dlouhé měsíce nečinný, tak ano, je tomu tak. A je to dobře…
| Stav k 1.5.2026 | 15 000,- Kč |
| Stav k 1.6.2026 | 15 000,- Kč |
| Rozdíl | 0,- Kč |
❀ ❁ ❀ ❁ ❀ ❁ ❀
Náš web a dění na něm
Číhněte na tabulku níže a je vám jasné, že netřeba mých dalších slov. Je to prostě příšerné. Také nám vypadli další důležití členové – ne, že byste to poznali z nějakého konkrétního dění v Říši, jen prostě v tichosti odešli. Není to kvůli nesouhlasu se mnou nebo kvůli protivenství s někým jiným. Je to obyčejná zbabělost. Ovšem pozor, tu jim těžko zazlívat. Prostě kdyby se někdo konkrétní dozvěděl, kam na pracovním notebooku také chodí… Pedonii proti zaměstnavateli těžko obhájit, tak tu jen s námi dále nejsou. Na druhou stranu, to, že někoho chápu, příspěvky nenapíše, že…
Tabulka dle bodů aktivity za jednotlivé měsíce květen od založení Pedonie:
| Pořadí | Měsíc | Aktivita |
| 1 | Květen 2016 | 457 |
| 2 | Květen 2017 | 427 |
| 3 | Květen 2025 | 242 |
| 4 | Květen 2021 | 234 |
| 5 | Květen 2023 | 213 |
| 6 | Květen 2022 | 193 |
| 7 | Květen 2024 | 192 |
| 8 | Květen 2018 | 162 |
| 9 | Květen 2020 | 162 |
| 10 | Květen 2026 | 153 |
| 11 | Květen 2019 | 116 |
❀ ❁ ❀ ❁ ❀ ❁ ❀
Milí přátelé, stále zde ještě máte Pedonii, web, který je vždy na vaší straně. Věnujte trochu svého času komunitě čili pište, diskutuje, prohlížejte, čtěte, lajkujte, zkrátka žijte svojí Pedonií…
Asce
Kancléř Pedonie