Vážený nejvyšší purkrabí, pedonští šlechtici, měšťané, občané Pedonie, milí návštěvníci!Obsah tohoto proslovu:Jeden ze smutnějších březnů mého žití V devatenácti letech, během vysokoškolského studia, mi zemřel otec. Ačkoli v naší rodině stál při mně méně než při své velmi mladé manželce a jen neochotně či neobratně tlumil její nenávistné výlevy a přímé útoky vůči mně, pořád to byl otec. V plném významu toho slova.
Nevlastní matka mne nenáviděla — byla to macecha v tom nejryzejším smyslu. Nic nepředstírala; otevřeně mne šikanovala, ponižovala, někdy jsem neměl ani dost jídla a musel jsem nosit ošuntělé, vyřazené oblečení po jejích starších bratrech. A teď jsem zůstal na světě bez otce, jen s ní.
U své vlastní matky jsem oporu také čekat nemohl. Protože mi, jak se říká, opravdu teklo do bot, rozhodl jsem se to zkusit. Třeba se matka přece jen začne chovat v souladu s tím, co to slovo znamená. Iluze jsem si ale nedělal. Z různých dřívějších příhod jsem tušil, že se na ni ve vztahu k mé osobě mohu spolehnout jen v tom, že mne nikdy nepřijme do své nové rodiny, v ničem mi nepomůže a že je navíc důvěrnou přítelkyní mé nevlastní matky. Nejenže u ní budu pomoc hledat těžko — dokonce se jí nemohu ani s ničím svěřit.
Musím také vysvětlit jednu neobvyklou věc. Asi půl roku před otcovou smrtí začala nevlastní matka chodit přespávat do mého pokoje. Otec trpěl nesnesitelnými bolestmi, nemohl spát, a tak se dohodlo, že bude na noc raději sám. Život šel dál i v tomto stavu a bylo logické, že nevlastní matka potřebovala nerušený odpočinek.
Nejpodivnější na tom bylo, že když večer vešla do pokoje, aby se uložila ke spánku, jako by se proměnila v úplně jinou osobu. Já byl nadržený student a ona velmi atraktivní žena, jen o málo starší než já. Naštěstí mi včas došlo, že musím být ve střehu — cokoliv bych podnikl, byť by to v danou chvíli bylo konsenzuální, by se mohlo kdykoliv překroutit a dramaticky obrátit proti mně.
Nějaký čas po otcově pohřbu jsme alespoň formálně fungovali jako rodina: nevlastní matka, nevlastní bratr a já. Nebylo to bůhvíjak dobré soužití, ale jakž takž to drželo pohromadě. Už kvůli tomu malému bráškovi.
Není bez zajímavosti, že i poté, co už k tomu neexistoval žádný racionální důvod, dál nevlastní matka nocovala v mém pokoji. Měli jsme postele přiražené k sobě, leželi jsme tedy přímo vedle sebe. Nevlastní matka se přede mnou bez jakýchkoliv zábran převlékala a často se po pokoji delší dobu promenádovala úplně nahá. Postupem času ještě „přitvrdila“. Lehce masturbovala, jako by ze spaní, a přitom roztáhla nohy tak, že se jednou dotýkala té mojí… Pro mne to bylo neskutečně kruté mučení.
Tohle její předvádění se odehrávalo výhradně v mém — našem? — pokoji a bez jediného komentáře. Prostě se to dělo s takovou samozřejmostí, s jakou člověk dýchá. Zvláštní: jako by v tom pokoji byla jiná bytost než v ostatních částech bytu.
Jednou jsme si dokonce vyšli do kvalitní restaurace na večeři při svíčkách. A musím říct, že ten večer jsme na obsluhu museli působit jako pár — ostatně sama mi tu otázku nadhodila. Asi jsem se zatvářil nechápavě, protože mi dala čas na rozmyšlenou.
Dlužno dodat, že až do té jasně položené otázky mi byla nevlastní matka, možná i vlivem vypitého vína a vědomí jejího nádherného těla, čím dál sympatičtější. Asi opravdu nebylo daleko k tomu, aby past sklapla. Ne že by o mne tak stála — spíš si představovala, že si mě snadno omotá kolem prstu, bude si dělat, co chce, a zároveň bude disponovat celým majetkem. A kdyby to „neklaplo“, aspoň by si užila trochu erotiky, kterou by proti mně mohla kdykoliv využít podle potřeby.
Když jsem jednou v pátek, asi čtyři měsíce po otcově smrti, tedy v březnu toho roku, přijel domů, našel jsem před dveřmi bytu — vzorně složené — veškeré své věci. Došlo mi, co se asi děje, ale říkal jsem si, že možná dělám ukvapené závěry, a chtěl jsem prostě vejít dovnitř. Domů.
Bylo zamčeno. Můj klíč tentokrát do zámku nepasoval. Začal jsem klepat. Po docela dlouhé chvíli vyšla nevlastní matka. Řekl jsem jí, že chci domů, a ptal se, proč vyměnila zámek a proč mám své věci před dveřmi. Odpověděla, že byt je její a že v něm rozhodně bydlet nebudu. Namítl jsem, že jde o společný byt, že je to i můj domov.
„Podívej, jasně jsem ti řekla, že tohle je můj byt. Jestli k tomu máš nějaké výhrady, můžu zajít na policii a nahlásit, že mě obtěžuješ. Takže si dej klídek.“
Chvíli jsem na ni nevěřícně zíral a pak ze sebe vykoktal něco jako: „Proboha, co to říkáš za nesmysly?“ Odpověděla: „A komu myslíš, že by policajti věřili? Jak říkám — dej si klídek. A bydlet můžeš támhle naproti.“ Ukázala na dveře do bývalého bytu prarodičů a dodala: „A tady máš svůj podíl ze sirotčího důchodu a přídavků na děti. Klidně si to přepočítej.“
Podala mi obálku s nějakými penězi a lístkem s výpočtem částky, která na mě připadala. Nezmohl jsem se už na jediné slovo. Jen jsem strnule přihlížel, jak se zavírají dveře bytu — mého teď už bývalého domova — a slyšel zvuk zamykajícího se zámku.
V bytě prarodičů už tehdy nefungovala elektřina, netekla voda, nešel záchod, do některých místností zatékalo a v jedné byla rozbitá okna. Můj otec za života takové věci neřešil — tyto prostory rodina k bydlení nepotřebovala, a tak nebyly udržované a postupně chátraly. Otec ani nevlastní matka do nich vůbec nechodili. Tahle část domu je nezajímala. Rodina měla svůj prostorný a velmi hezký byt, a zbytek byl jen nechtěný bonus navíc. Jediná jakž takž funkční byla stará ložnice. „Jakž takž“ proto, že sice měla v pořádku okna a nezatékalo do ní, ale nedalo se v ní zatopit — komín byl nefunkční. Když jsem tam v létě občas přespával a blbnul s kamarádkami, topení nebylo potřeba. Tehdy jsem samozřejmě využíval běžné rodinné zázemí v moderním bytě. Teď mi citelně chyběl hlavně záchod a tekoucí voda. Najednou nic z toho, co je pro člověka, který není bezdomovcem, samozřejmé, nebylo dostupné. Připadal jsem si, jako bych ztroskotal na pustém ostrově. Na všechno sám.
První noc opravdu stála za to. Byl začátek března a v ložnici bylo jen pár stupňů nad nulou. Při svíčce jsem z chodby nanosil své věci a začal přerovnávat obsah starých skříní plných odloženého haraburdí, abych získal místo na oblečení a těch pár drobností, které teď tvořily veškerý můj majetek.
Druhý den dopoledne jsem zašel na návštěvu k vlastní matce. Vylíčil jsem jí, co se stalo. Ale ještě než jsem se dostal k zásadní otázce, skočila mi do řeči a rezolutně prohlásila: „U mě bydlet nemůžeš.“ Dopil jsem kávu, poděkoval za kousek domácí bábovky a zvedl se k odchodu. Ztroskotání na pustém ostrově bylo dokonáno.
A jak to bylo dál? Na řemeslníky jsem neměl peníze, tak jsem se o víkendech pustil do oprav sám. S některými chlapy se dalo mluvit, takže mi aspoň bezplatně půjčili potřebné nářadí, někdy poradili.
Přes týden, na vysokoškolské koleji, jsem shromažďoval trvanlivé potraviny získané za menzovní lístky zvané „dvojáky“. Toto jídlo potom tvořilo základ mé domácí stravy o víkendech a prázdninách. Byly to různé polokonzervy hotových jídel, masové konzervy, paštiky, sušené či kondenzované mléko, instantní kakao, ale i ovoce a mnoho dalšího. Mimochodem, tato dnes neznámá služba byla vytvořena tak, že daný sortiment přišel studenta na 50% ceny v obchodě (v maloobchodě byly ceny potravin dané zákonným předpisem a všude tudíž stejné – a hlavně už samy o sobě nízké). Kvalita byla vysoká. To, co se dnes v některých případech pod stejným názvem prodává, bych nejspíš tehdy považoval za odpad. Každý student mohl zakoupit jen omezený počet lístků čili poukázek na tyto „dvojáky“. Pro mne bylo důležité, že spolužáci je většinou nevyužívali, takže mi je přeprodávali (bylo to pro ně výhodné – doma dostali na jídlo v menze tolik, kolik si řekli, ale tím, že část lístků mi prodali, přišli k penězům, které by jim rodiče jinak nedali).
Vyřídil jsem si sirotčí důchod na sebe, abych ani po této stránce nemusel mít nic společného s nevlastní matkou. Důchod nebyl velký, ale v součtu s dalšími příjmy to na tehdejší dobu nebylo špatné. Snažil jsem se žít skromně a občas jsem ušetřil i na trochu materiálu na opravu či vylepšení svého bydlení.
Ve škole jsem si přivydělával jako pomocná vědecká síla a pobíral jsem sociální i prospěchové stipendium. Chodil jsem doučovat mladé středoškolačky, což také přineslo nějakou korunu. Většina těch dívek nebyla hloupá — jen líná a studium je nebavilo. Asi jsem to s nimi uměl, protože výsledky byly vždy velmi dobré, rodiče byli spokojeni a nešetřili.
Samozřejmostí byly moje letní brigády — fyzicky náročné, ale výborně placené. A nepohrdl jsem ani drobnými brigádami během školního roku. Jezdil jsem do skláren Kavalier Sázava, kde takto řešili víkendové volno kmenových zaměstnanců. Díky tomu, že šlo o noční směny, navíc o víkendech či svátcích, byla práce dobře honorovaná. Za každou dvanáctihodinovou směnu jsem navíc dostal poukázku na jeden výrobek, takže jsem se postupně vybavil kvalitním skleněným nádobím — jak do své neodmyslitelné domácí laboratoře, tak do kuchyňského koutku, který jinak tvořil jeden prastarý vařič a trampské ešusy.
Postupně jsem se naučil být elektroinstalatérem, vodoinstalatérem i zedníkem. A když přišly první Vánoce mé samostatnosti, můj byt už nebyl starou ložnicí s ošuntělým, rozvrzaným nábytkem, ale útulným obývacím pokojem. Měl jsem krásnou obývací stěnu, plně funkční elektroinstalaci, lépe vybavený kuchyňský kout, v nově natřených oknech záclony a nádherné závěsy ze zlatého saténu s motivy lučních zvonků (které mi o řadu let později „zabavila“ moje přítelkyně a nechala si z nich ušít plesové šaty).
Pořídil jsem si veškeré potřebné nádobí a hezkou sadu číší na víno i likér. Komín byl opraven také, takže jsem měl pokoj příjemně vyhřátý. Opravil a předělal jsem i koupelnu — instaloval novou vanu, koupil a zapojil boiler, všechno obložil obkladačkami, pořídil si pračku.
Zkrátka: měl jsem zase všechno potřebné k tomu, abych získal opravdový domov.
Na Štědrý den jsem ozdobil krásnou borovičku. Večer jsem usmažil řízek, který jsem na talíři doplnil koupeným bramborovým salátem. K tomu jsem si naaranžoval číši vlastního vína z černého rybízu — mělo nádherně rubínovou barvu. Aperitivem byl temný, sladký bezinkový likér, také můj vlastní výrobek.
Sedl jsem si k večeři, rozhlédl se po svém pokoji, který dýchal teplem a mojí prací, a… a pak jsem se rozbrečel. Brečel jsem jako malé dítě, slzy mi kapaly na slavnostní ubrus, ale já to prostě nemohl zastavit.
❁Začátky jsou těžké! Ale když to nevzdáte, postupně se z nemehla můžete stát dobrým řemeslníkem. V procesu učení jsou vašimi učiteli vytrvalost, dřina a pot. Místo známek je vaším vysvědčením dílo, které slouží.
Zdroj: livedoor.blogimg.jp
❀ ❁ ❀ ❁ ❀ ❁ ❀Pedonský podpůrný fond a jeho stav Pro čtenáře, kteří neví, jak to na Pedonii chodí, zopakuji, že Pedonský podpůrný fond je určen pro drobné dárky těm soukmenovcům, kteří jsou omezeni na svobodě. Smyslem je potěšit je na duchu, ukázat jim, že i když se provinili vůči zákonu, stále jsou v našich očích lidmi a kamarády. Tím v žádném případě nedáváme najevo, že snad souhlasíme s případnými neblahými skutky, ale pouze projevujeme lidskost a soucit.
Pokud se laskavému čtenáři zdá, že fond je dlouhé měsíce nečinný, tak ano, je tomu tak. A je to dobře…
| Stav k 1.2.2026 |
15 000,- Kč |
| Stav k 1.3.2026 |
15 000,- Kč |
| Rozdíl |
0,- Kč |
❀ ❁ ❀ ❁ ❀ ❁ ❀Náš web a dění na němAktivita v měsíci únoru 2026 mne velmi zklamala. Ostatně pohledem do přiložené tabulky posuďte sami. Je pravda, že ani já jsem se ze závažných důvodů nemohl fóru věnovat jako obvykle, ale to na věci nic nemění. Přeci nemohu být nenahraditelný... Pravda ovšem je, že navzdory řečenému, se pár jednotlivců snažilo. Ti nechť na sebe kritiku nevztahují. Vím o jejich práci, vážím si jí a přeji nám všem, nechť vytrvají.
Tabulka dle bodů aktivity za jednotlivé měsíce únor od založení Pedonie:
| Pořadí |
Měsíc |
Aktivita |
| 1 |
Únor 2016 |
587 |
| 2 |
Únor 2017 |
477 |
| 3 |
Únor 2018 |
466 |
| 4 |
Únor 2024 |
213 |
| 5 |
Únor 2020 |
207 |
| 6 |
Únor 2022 |
192 |
| 7 |
Únor 2023 |
179 |
| 8 |
Únor 2021 |
154 |
| 9 |
Únor 2025 |
154 |
| 10 |
Únor 2026 |
146 |
| 11 |
Únor 2019 |
139 |
Milí přátelé, stále zde ještě máte Pedonii, web, který je vždy na vaší straně. Věnujte trochu svého času komunitě čili pište, diskutuje, prohlížejte, čtěte, lajkujte, zkrátka žijte svojí Pedonií…
Asce
Kancléř Pedonie
V každém případě vás chci pochválit, že jak z hlediska kvantity, tak z hlediska toho, jak jsem si sám početl, zadiskutoval nebo na čem spočinulo mé oko, jste mi udělali radost. Děkuji, přátelé.
Ale kvalitních článků se sešlo více, a i od dalších autorů. Děkuji a jen tak dál. 
